Damborská Marie

Damborská Marie

15. 2. 1895 - 14. 5. 1990

Spisovatelka, učitelka na ZŠ Dolní Dunajovice, první obecní kronikářka

 

 

 

Místa spojená s životem Marie Damborské v Dolních Dunajovicích

V novodobé historii naší obce je velmi málo osobností, jejichž věhlas by přesáhl místní či dokonce regionální hranice a jejichž život a dílo by bylo známé po celé České republice. K takovým osobnostem můžeme zcela nepochybně zařadit spisovatelku Marii Damborskou. Ačkoliv v naší obci nepobývala příliš dlouhou dobu, do její novodobé historie se přesto zapsala výrazným písmem. Nejen jako první obecní kronikářka, ale i jako výrazná učitelská osobnost.

Marie Damborská (roz. Jurkovičová) se narodila 15. února 1895 v rodině hajného na lichtenštejnském panství. Na svět přišla v hájovně Lubeš u Lednice, která leží mezi Podivínem a Charvatskou Novou Vsí. Marie navštěvovala měšťanskou školu v Podivíně, poslední ročník školní docházky pak ve Strážnici. Po smrti jejího otce, který zemřel při plnění pracovních povinností (byl zastřelen pytlákem), si další vzdělání své dcery rodina už nemohla dovolit financovat. Do situace se však vložil kníže Karel II., který se rozhodl dceři svého bývalého poddaného, přispívat na studia na učitelském institutu v Olomouci. Po úspěšném ukončení vzdělání nastoupila v roce 1914 Marie Damborská jako učitelka ve Velkých Bílovicích. Tady se po válce také provdala, jejím manželem se stal legionář a důstojník československé armády Dominik Damborský. Spolu s manželem v roce 1927 Velké Bílovice opustili a odešli na tehdejší Podkarpatskou Rus, kde Marie Damborská devět let učila na menšinové české škole v kolonii Svoboda nedaleko Berehova. V roce 1936 se na tři roky vrátili zpět do Velkých Bílovic (kde Damborská začala opět učit). Válečná léta trávila rodina Damborských střídavě v Lomnici u Tišnova a v Chudobíně a Dalečíně u Bystřice nad Pernštejnem. Toto období bylo pro Damborskou nesmírně složité neboť jako žena legionáře nesměla za okupace učit a ani její manžel nesměl být zaměstnán. Rodinu tak musela Damborská živit sama, pouze svou literární tvorbou. Po konci války pak velmi krátce působila v Brně, načež přesídlila na své poslední učitelské místo před odchodem do důchodu, na národní školu do Dolních Dunajovic.

Přestože Marie Damborská v Dolních Dunajovicích nežila příliš dlouho, zanechala v obci výraznou stopu. Především se jako zkušená kantorka s více než třicetiletou praxí stala významnou součástí nově se rodícího učitelského sboru na tehdejší národní škole. Svými životními i profesními zkušenostmi pomáhala stabilizovat situaci na škole, kde při jejím příchodu probíhala výuka v českém jazyce teprve několik měsíců. Mezi osídlenci, kteří přicházeli z různých koutů republiky, byli většinou nemajetní lidé, často s minimálním vzděláním. Své děti posílali do školy velmi nepravidelně a úkolem právě se rodícího učitelského sboru tak byla vedle samotné výuky dětí, také snaha vštípit všem novým obyvatelům povědomí o nutnosti vzdělání. Jak Damborská sama uvádí: „75% rodičů podporují snahy učitelů a starají se o děti na svoje poměry vzorně. Zbývajících 25% jsou rodiče nedbalí, škole nepřející a trpí touto nevědomostí zejména jejich nevychované děti.“ K tomu, aby se tento stav neustále zlepšoval, největší měrou přispěli právě první dunajovičtí učitelé, kromě Marie Damborské lze jmenovat např. nedávno zesnulého Jana Rampulu. Jako zkušené kantorce byl Marii Damborské svěřen také úkol založit a rozepsat obecní kroniku. Kronikářkou byla pouze 2 roky (1949 a 1950), události jednotlivých let v podstatě nezaznamenávala, přesto o počátcích novodobé historie Dolních Dunajovic víme především díky její práci. Damborská je totiž autorkou jakéhosi úvodu do kroniky obce, který začala psát v roce 1949. Shrnula zde podstatné události od příchodu prvních osídlenců krátce po konci války v květnu 1945, až do své současnosti. Zachytila tak počátek nových Dolních Dunajovic v podobě, jak je známe dnes.

V roce 1953 (nebo 1951, tady se informace rozcházejí) odešla Marie Damborská do důchodu a opustila také Dolní Dunajovice. Vrací se zpět do Chudobína u Bystřice nad Pernštejnem, odkud se v roce 1957 na stáří stěhuje na faru v Pavlově. Ve velmi pokročilém věku pak z Pavlova odchází do domova důchodců v Černé Hoře na Blanensku, kde 14.5. 1990, ve věku 95 let, umírá.

Literárně činná byla Marie Damborská od počátku 20. let, kdy publikovala v regionálních časopisech a novinách, později její fejetony a povídky tiskli v Lidových novinách, kde poznala takové literární osobnosti, jako je Rudolf Těsnohlídek, Ivan Olbracht, Jaromír Tomeček nebo Jan Skácel. K Lidovým novinám se váže také jedna úsměvná historka z autorčina mládí. Jednou přinesla začínající spisovatelka Marie Damborská do redakce Lidových novin Rudolfu Těsnohlídkovi zabíjačku, a k tomu trochu vína, na zapití. Brzy ji začali známí i sousedé z Velkých Bílovic blahopřát, jak jde literárně nahoru. Damborská nejprve nechápala, než si otevřela Lidové noviny. Tam si přečetla poděkování redakce: „Děkujeme spisovatelce Marii Damborské, která nám doručila daleko nejlepší příspěvky uplynulého měsíce.“ Její práce vyšly i knižně. Sbírka povídek Staří lidé vyšla v roce 1947 v Olomouci a jak již název napovídá, hlavním tématem povídek byla nejstarší generace. Právě příběhy starých lidí byly jedním z ústředních témat její literární práce. „Božstvem mladých je sport, pití, peníze, auta – ale staří – to je ještě ta poctivá garada, vyšlá z bídy a já jsem jednou z nich. Až jich nebude, ztratí svět hodně duševní krásy, třebaže si pletou „i“ a „y“, cituje její postoj k nejstarší generaci časopis Malovaný kraj. Druhou knihou byl román Boží vinohrad, který poprvé vyšel v Olomouci v roce 1941. Dosáhl mimořádné popularity a pro obrovský zájem čtenářů byl během války vydán ještě dvakrát, v roce 1942 a 1944. Román reflektuje především pověsti, vyprávění, vinařské historky a životní příběhy obyvatel Velkých Bílovic a právě tato obec se stala dalším z autorčiných významných témat. Na tuto tématikou navázala také ve své další práci, románu Slunečná ves, který vycházel na pokračování v časopise Družstevník, vydávaném JZD Velké Bílovice. Ačkoliv příběhy z této obce byly čtenářům často předkládány (a čtenáři byly tak i chápány) jako skutečná vyprávění s reálným základem, někteří autorčini současníci je hodnotí jako výmysly. Zda si autorka příběhy a pověsti vymýšlela nebo opravdu psala o tom, co se v jejím okolí dělo, však není příliš důležité. V širším regionálním kontextu je Marie Damborská hodnocena především jako dobrá vypravěčka, která umně doplňuje vlastní text přímou řeší psanou v dialektu. Damborská je také autorkou titulu Kolonie a obec Svoboda, který vypráví o životě na Podkarpatské Rusi, kde devět let pobývala a učila.

Od roku 1936 až do roku 1970 spolupracovala Marie Damborská také s brněnským rozhlasem. Největšího úspěchu v rozhlase dosáhla po roce 1945, kdy se tato práce stala hlavním těžištěm její literární činnosti. Je autorkou mnoha rozhlasových pásem a drobnějších her pro děti a mládež, s tématikou venkovského života na Slovácku na počátku 20. století. Mimořádný ohlas zaznamenal později, v roce 1970, její rozhlasový cyklus „Stařenka vypráví“, který s Damborskou natočila tehdejší známá redaktorka Irena Večeřová. Na námět její pověsti Orphanus o Sirotčím hrádku na Pálavě, složil dokonce známý lidový vypravěč a bavič Fanoš Mikulecký stejnojmennou zpěvohru.

Na Marii Damborskou se nezapomnělo ani poté, co svou aktivní literární činností ukončila.  K její práci se pravidelně vracel časopis Malovaný kraj, objevila se v Lexikonu české literatury, jejím životem se zabýval další regionální autor Václav Richter a o jejím díle se hovořilo i v rozhlase. Právě reakce Marie Damborské na zjištění, že její osobě bude jeden z redaktorů věnovát sobotní relaci brněnského rozhlasu, podle Malovaného kraje dokumentuje její přirozenou skromnost, životní nadhled a humor: „Moje milé dítě – na konci života stařence darované – co Vás to napadlo s tím rozhlasem? Ještě jste nikdy neutržil nějakou ostudu? Proč si o ni říkáte teď? Já ani nespím a stařečkovi jsem nic neřekla, aby ho neranilo. Štěstí, že je to v poledne a všecky moje kamarádky – pavlovské baby – pracující důchodkyně (já su nejstarší děvče z Pavlova) budou v sobotu prát a vařit. Žádný člověk tady netuší, že jsem byla „místní spisovatelka“ - a tak prosím Vás velice, mluvte o celé dědině.“

Josef Šuba (26.01.2012)

Zdroj:
Národopisná revue 1, 1996, roč. 6, s. 19 - 20.
Malovaný kraj 2, 1995, roč. 31, s. 18 - 19.
Malovaný kraj 5, 1994, roč. 30, s. 12.