Karl Renner a jižní Morava

25.06.2012 16:17

Časopis Malovaný kraj publikoval ve svém čísle 4 z roku 1996 zajímavý článek, v němž popisuje vzpomínky dunajovického rodáka a rakouského prezidenta Karla Rannera na své dětství v naší obci. Článek vychází z Rennerových pamětí a čtenáři barvitě líčí život dětí v Dolních Dunajovicích v 70. a 80. letech 19. století. A co zajímavého se dočtete? Jakými hrami se děti v Dunajovicích bavily, jak si obstarávaly kapesné a nebo třeba že rivalita se sousední Pernou se projevovala už ve druhé polovině 19. století. Článek je zde uveden přesně tak, jak jej otiskl Malovaný kraj.

V roce 1946 vyšla kniha vzpomínek An der Wende zweier Zeiten (Na rozhraní dvou dob), v níž první pováleční rakouský prezident, sociální demokrat Karl Renner (1870 – 1950) vzpomíná na své dětství a mládí v Dolních Dunajovicích a v Mikulově a líčí svou životní dráhu až po právnickou praxi v ministerských službách před 1. světovou válkou ve Vídni. Pro nás jsou nejzajímavější Rennerovy vzpomínky na dětství, tedy na život německých obyvatel Dolních Dunajovic v 70. - 80. letech 19. století, kdy zde bydlely jen dvě české rodiny.
Pro Malovaný kraj jsme vybrali vzpomínky na hry a zaměstnání dětí, jiná vyprávění v roce 1996 uveřejnil uherskohradišťský sborník Slovácko. Vzpomínky jsou živým příkladem ústních dějin, v nichž nejde o striktní historickou přesnost, nýbrž především o vlastní dojmy a představy, které vycházejí z dobového myšlení.
Nutno ještě podotknout, že čísla stran na konci kapitol se vztahují k vídeňskému originálu knihy z r. 1946.

Domov a cizina
   (…)
   Můj otec vlastnil tlustou knihu, místopis Moravy. Když jsem se naučil číst, byla tato kniha po dlouhou dobu mou nejmilejší četbou, a než jsem vykročil do nejbližšího okolí, znal jsem většinu měst a klášterů naší vlasti podle jména a polohy. Prostředí, kde jsem vyrůstal, dodalo tak včas mému vědomí zvláštní obsah.
   Domov a cizina se v mém rodném domě stýkaly i jiným obzvláště významným způsobem. Až do mých dvanácti let seděl v době školní docházky u našeho stolu téměř denně také cizinec, který pro nás vlastně cizincem nebyl. Jak jsem se už zmínil, leží na druhé straně ve vzdálenosti asi půldruhé hodiny cesty první česká vesnice, Ivaň. Podle místního zvyku dávali moji rodičové každého chlapce, který doma ukončil tři nebo čtyři ročníky národní školy v německém jazyce, na výměnu do selské rodiny v Ivani a brali s jednoho chlapce z toto rodiny. Naštěstí to bylo tak, že také ivaňská rodina, s níž jsme se vyměňovali, byla stejně početná, a tak zpočátku stačila našim požadavkům. Český chlapec nazýval moje rodiče přirozeně „Vater“ a „Mutter“, stejně jako naši chlapci české rodiče „otec“ a „matka“. Každý tak měl současně jednoho českého a německého otce, jednu českou a německou matku a nikdy je nikdo nenazval jinak. Vždycky, když byly hody, šla do Ivaně celá německá rodina a naopak.
   (…)
   Jednotlivé děti a rodiny zůstávaly po celý život nejlepšími přáteli a srdečně se vítaly, když se potkávaly na týdenních trzích v Mikulově. Vzájemné svatby však přesto byly velmi vzácné, ale bylo by nesprávné to vysvětlovat národnostní předpojatostí. Přesněji řečeno: sňatky mimo obec byly vůbec vzácné, protože mládenci nakládali nepřátelsky se všemi uchazeči, kteří přicházeli do vesnice zvenčí, aby si odvedli děvče, a to bez ohledu na národnost, což nezřídka vedlo k násilnostem. Výjimkou tvořili jenom Slezané a Slezanky, ti zde byli viděni rádi. Naproti tomu neexistovala žádná závažná překážky, aby se německé rodiny u nás zakupovaly – Češi se v mé době u nás nikdy neusadili a v mém dětství zde bydleli jen dva Češi, švec a nádeník. Čeledíni a děvečky ovšem přicházeli často z ciziny, a to z chorvatských vesnic z okolí. Učili se u nás německému způsobu obdělávání půdy a vedení domácnosti, ale pravidelně se vraceli zpět do svých domovských obcí. U nás jim nikdy nikdo nepřeložil stéblo přes cestu. Hody slavili na zvláštním místě, měli tam své taneční pódium a my děti jsme rády okukovaly jejich pestré lidové kroje a jejich hlučné chování. Ke své lítosti jsem nikdy „na vekslu“ nebyl, a tak jsem se nenaučil česky. Právě v ty dny, kdy jsem měl jít do české vesnice, zapůsobilo řízení osudu a usměrnilo můj život jinak.

„Sekvestři“
   Jako cizinec si k domácímu stolu sedal příležitostně také stát. Do mého povědomí vstoupil ve zvláštní podobě. Př sestupném vývoji našeho hospodářství jsme častěji zůstávali dlužni daně. Místo jejich vymáhání veřejnou dražbou, ubytoval stát v domě jednoduše tři až čtyři vojáky, kterým se muselo poskytovat zaopatření tak dlouho, než byl daňový dluh uplacen. Vojáci byli pravidelně Češi jako poleno a vojenská správa sledovala přitom také ten záměr, aby se poněkud přiučili němčině. Nazývali se „sekvestři“ (tj. Vykonavatelé nucené, úředně nařízené správy) a objevovali se pravidelně v závěru své prezenční služby, tj. po Novém roce, a zůstávali až do období jarního cvičení. Protože chtěli být z dlouhé chvíle v hospodářství také trochu užiteční, neviděli jsme je neradi, a my děti jsme měly velkou legraci při vyslovování obtížných českých slov („třiatřicet křepelek“) a při tom, když jsme vojáky nutily vyslovovat těžká německá slova (např. „Zwirnknöller“ [v nářečí znamená „klubíčko nití“], což vyvolávalo na obou stranách dlouhotrvající smích. Ani toto nařízení nevzbuzovalo na žádné straně národní předpojatost.

(s. 47)

Vinařství
   Když srovnám viniční hospodaření z doby svých dětských let s jeho dnešním stavem v mé jihomoravské domovině, shledávám, že jak pokroky v kulturách vinné révy, tak v udržování sklepů, jsou výrazné. Protože mšice révová byla tehdy téměř neznámá a perenospora vzácná, neexistoval dlouho téměř žádný vnější popud k zavádění nových druhů révy a staré dobré sorty se pěstovaly dále. Sklepy byly sice udržovány v naprosté čistotě, ale nepůsobily takovým pěkným pohostinným dojmem jako dnešní lisovny. Nestvůrné dřevěné lisy, staré ponejvíce desítky let, kádě, vědra, dřevěné píp, líhy na soudky a podobné se v mé vzpomínce vyjímají jako strašidla ve srovnání s dnešními půvabnými, ponejvíce kovovými přístroji, které šetří místo. Víno se nikdy neměřilo na láhve ani se v nich neprodávalo a neposílalo; proto se také víno nikdy nečistilo, nefiltrovalo a neošetřovalo jako dnes.
   (…)
   V 80. a 90. letech, kdy se postupně prosadila železniční doprava, začala se do směsek přidávat uherská vína. Jiné kousky se neprovozovaly, všechno mělo být neškodně přírodní. Tak můj otec rád vypravoval veselou historku o jednom kanovníkovi ze Slezska, který shledal vynikající a vysoce hodnocený ročník 1875 po dlouhé kritickém koštování jako příliš výrazný; no tak tady, vyprávěl můj otec, v půli cesty do města, byla před jednou kapličkou léčivá studánka, k níž se vesničané ze široka zdaleka přicházeli modlit. Tam jsme v noci jeli a a za ranního kuropění jsme víno patřičně pokřtili svatou vodou, aby panu prelátovi lépe chutnalo, a za vezli jsme je zpátky do kláštera. „Ah“, pronesl ten svatý muž, „to je lahodný mok, to je správné víno.

(s. 56 – 57)

Mladistvá dobrodružství
   Volná odpoledne sloužila k větším akcím. Když se nedalo spolehnout na počasí, hrála si menší horda v našem dvoře „na zloděje a četníky“, když bylo deštivo, dávalo se ve stodole moje loutkové divadlo nebo se uspořádala jiná kratochvíle, když bylo pěkně, byly války, pak polovina vesnické mládeže hrála „na šestašedesát“, to jest na „Prusy a Rakušany“. Při volném vytváření hord se prosazovalo sociální rozvrstvení obecního společenství. Jedna strana se rekrutovala z panské ulice a z oblasti školy a radnice, druhá z návsi a vnějších ulic, potok, protékající podélně vesnicí a na horním a dolním konci vytvářející brody, byl demarkační čárou. První měli svůj hlavní stan ve stodole Holzschuhova hostince, druzí v naší stodole. Obchvatné manévry, náhlé přepady a nakonec otevřená srážka v poli naplňovala vesnici vřavou, vyskytly se roztržené kabáty a kalhoty, boule a občas i zakrvácené hlavy. Nezřídka tu melu ukončila sprška pohlavků, která se snesla z rukou staříků, rozhořčených rámusem mládeže.
   (…)
   Ale občas podnikla taková horda válečné tažení do sousední obce Perná, která leží ve vzdálenosti sotva dvou kilometrů na západním svahu Pavlovských vrchů, těsně pod Děvičkami, uprostřed neobyčejně výnosných štěpnic. Zvláště však se na těchto prosluněných svazích daří meruňkám – těm tehdy vděčili obyvatelé Perné za přezdívku „marhulové palice“, těm vděčili za časté organizované přepady, které na pláně Perné v době zrání meruněk podnikala dunajovická mládež. Padesát i více výrostků se domluvilo, zvolilo si vůdce a podvůdce, určili předvoj a zadní voj, často také jednoho nebo dva trubače a několik „pištců“, vybavených kovovými, řezavě znějícími píšťalkami, a plížili se v jednotlivých skupinách na způsob rojnice k obci, aby se pak naráz vrhli do meruňkových štěpnic. Teď to znamenalo získat v několika minutách kořist a na daný signál běžet zpět ke shromaždišti. Při jedné takové příležitosti mě pronásledovatelé oddělili od ostatních, zahnali do bažinatého terénu a dostal jsem strašlivě napráskáno – ostatně jen jednou v životě – než se shromáždila pomocná kolona a vysvobodila mě. Ale jinak se jak u nás, tak i v sousední obci sotva našel kluk, který by mě dohonil. To mně vyneslo slovní hříčku s mým příjmením, s níž se na mne zaměřovali učitelé i žáci, přátelé i nepřátelé: „Renner, renn´ was d´rennen kannst.“ [Rennere = závodníku, běžče, utíkej, co můžeš]. Do kolika nepříjemností jsem se ještě mohl dostat, abych mohl využít této schopnosti!
   Pozdní léto a podzim poskytoval nám dětem příležitost k malému výdělku a velkému potěšení, které se zvláště u mého bratra vyvinulo v pravou vášeň: byly to hony. Samozřejmě jsme se jich nezúčastňovali jako střelci, ale jako nosiči a nadháněči. Mne samotného zajímaly podzimní hony méně než šoulačka. Znamenitý, rozsáhlý a na zvěř bohatý revír mé rodné obce si propachtovali velcí sedláci, kteří po žních rádi jednotlivě chodili „na vajíčka“ nebo „na pár koroptviček“ a brali si jednoho kluka jako nosiče. Ten měl za úkol nést na levém rameni sotůrek (kulatý, úzký a hluboký košík upletený ze slámy), v němž byla uložena půldruhalitrová láhev vína, chléb, maso a sýr, kolem sebe měl opasek s patronami a očko k zavěšení zastřelených koroptví a v pravé ruce měl klacek, na který zavěšoval složené zajíce. Tak jsme celý den táhli revírem, doprovázeni snaživými loveckými psy „Waldlem“ a „Bismarkem“, občas se mi od střelce dostalo poučné průpovídky, občas na mne zavrčel nějakou nadávku, to kdy jsem hlučným nebo neopatrným chováním zavinil, že se hejno zvedlo předčasně, při poledním odpočinku jsem pak byl bohatě pohoštěn jídlem i pitím. Když jsem večer po návratu dostal „čtvrťák“ nebo dokonce „šesták“, byl jsem sice k smrti unaven, ale jinak přešťasten.
   Jeden druh lovu byl pro nás kluky přímo předurčen a to chytání raků na Dyji. Vůbec Dyje! Naše láska neustále kolísala mezi Pavlovskými vrchy „tam nahoře“ a Dyjí „tam dole“. Bylo-li ve volnou středu nebo sobotu odpoledne pořádně teplo, pochodovali jsme my kluci ve skupinách po pěti až po devíti „důle“. Cesta vede podél potoka, který protéká naší obcí k výhonu a ústí na plochý břeh jednoho dyjského ramene, které je neustále udržováno bez rákosu, aby tam sedláci mohli plavit svůj dobytek. Vrbové porosty označují pevný břeh, pod nimi jsme se schovávali při převlékání, a hodiny jsme se plácali a brouzdali v mělké vodě. Dobří plavci jsou u nás vzácní, na rozdíl od Mušova, kde děti v létě ustavičně trčí ve vodě a nejčastěji se naučily plavat samy od sebe, ještě než šly do školy. Říká se, že Mušovští, kteří takto tráví své mládí, jsou větší, mají delší nohy a jsou méně nemocní. Zřídkakdy se některý z nás odvážil na druhou stranu, do „velké Dyje“, jak jsme nazývali hlavní rameno. Z mých spolužáků se během pěti školních roků dva utopili. V době chytání raků jsme si obvykle brávali s sebou hliněný hrnec, který jsme do poloviny naplnili říční vodou, s tím jsme se vydali na lov a holýma rukama jsme ohledávali díry v říčních náplavách a břehy potoka bez ohledu na bolest v prstech, přiskřípnutých račími klepety. Když jsme hrnec naplnili, nasbírali jsme suché roští, vyhledali blízkou studánku, oprali raky a hrnec, zapálili oheň, přivedli vodu do varu a hodili do ní raky.  S přineseným chlebem to byla skvělá svačina. (…)

s. 67 – 70)

   (V dalším textu popisuje autor své cesty se sourozenci na hustopečský, pohořelický, židlochovický  nebo brněnský trh, kde prodávali zeleninu.)
   A tak jsem stál jako osmi- a devítiletý kluk na Zelném trhu v Brně a nabízel ospalým paničkám a služkám okurky – pět za šesták: Fünf um ein Sechsel! [české znění uvádí Renner přesně v originále]. Ještě než trh skončil a všechno bylo prodáno, mohl jsem povolit své zvědavosti a proběhnout se městem, obdivovat kostely a domy, poslouchat klípky městských hospodyní na rozích ulic. (…)

(s. 72)

   (Závěr vzpomínek na mládí tvoří popis příchodu z vesnické školy do mikulovského gymnázia.)

Autor: Bohuslav Beneš

Zdroj: Beneš, Bohuslav, "Karl Renner a jižní Morava", Malovaný kraj 32/4, 1996, s. 18 - 19.