Jaroslav Latýn
Jaroslav Latýn pocházel z Hovoran na Hodonínsku, kde se 8. března 1929 narodil. „Bývali jsme na takové samotě v Hovoranech, kde jsme měli 9 hektarů obecního pola, na kterém jsme hospodařili. Měli jsme tam baráček s chlévama na dobytek a tam jsme bývali. Já jsem tam měl pár koní, tak jsem byl spokojený. Naši otec po válce dovezli čtyři koně po ruské armádě, to se tam páslo v lesi. Já jsem si to osedlal a ježďal jsem po lesích, ty koně tak uměly, ty byly tak vycvičené, od tých ruských vojáků, to bylo radosť na nich jezdit. Jenomže to bylo strašně daleko, devět kilometrů od Hovoran, to bylo až u Mistřína, to bylo strašně daleko.“ Právě vzdálenost od vesnice, od kamarádů, od lidí, byla důvodem, proč se mladému Jaroslavovi v Hovoranech příliš nelíbilo. V paměti tak měl spíše negativní vzpomínky na rodnou obec. „Neměli jsme se tam nijak dobře. Nic jsme neměli, bývali jsme tam mezi sedlákama, ale já jsem tam žádné kamarády neměl. Ti selští kluci měli zakázané se se mnú kamarádit. Byli strašně namyšlení, cítili sa, že sú něco extra, něco lepšího. Nemám dobré vzpomínky na Hovorany.“ Když se tak po válce naskytla možnost rodné Hovorany opustit, neváhal Jaroslav ani chvilku.
Prakticky ihned po skončení války začaly do proudit do pohraničí davy osídlenců, nejčastěji ze sousedních okresů. Do Dolních Dunajovic tak v létě pětačtyřicátého roku přicházeli lidé z Hodonínska. V srpnu 1945 přišla do Dolních Dunajovic i Jaroslavova sestra s manželem Antonínem Grmolcem. V obci získali dům s pozemky, na kterých hospodařili. Po roce přišel Jaroslavovi do Hovoran dopis, ve kterém mu sestra nabídla, jestli nechce přijet za ní do Dunajovic. „Měli tady nějakou půdu a nestačili to s kravičkama obdělat, tak mě semkaj pozvala, abych jí přišel pomoct. Vyvézt hnůj a poorat. No tak sem jel. Doma mě nic nedrželo.“ Na podzim roku 1946 tak sedmnáctiletý Jaroslav opustil Hovorany a vyrazil na Mikulovsko, do Dolních Dunajovic. V obci se mu od první chvíle zalíbilo. „Už bylo skoro všecko osídlené, takže se tady mluvilo česky a žádní Němci už tady nebyli. Mě se tady moc líbilo, krásný kraj, nádherný, takový kraj není široko daleko.“ Nebylo tedy divu, že se Jaroslav po pár týdnech rozhodl, že v Dunajovicích zůstane. Narazil však na nečekanou překážku. Protože nebyl ještě zletilý, nemohl v obci získat vlastní dům. Rozhodl se tedy obrátit na své rodiče a pozvat je do Dunajovic. Společně se švagrem Antonínem sepsali dopis a po příjezdu rodičů se domluvili, že se v obci usadí všichni. „V Hovoranech jsme měli postavené na obecním pozemku a obdělávali jsme zase obecní pozemky, to není žádná budoucnost. Práce bylo, ale nic z teho. Ale bylo to laciné, Národnímu výboru v Hovoranech jsme platili jedenáct metráků žita“
Latýnovi se v Dunajovicích ihned pustili do hospodaření, tentokrát však už převážně na vlastním. „Měli jsme tu sedm a půl hektaru a ještě o něco víc, protože jsme hospodařili i na obecních pozemcích a na farských, co patřilo k faře. Takže jsme nakonec obdělávali zase ale tých devět hektarů. Ale do vlastnictví jsme dostali sedm hektarů, padesát šest árů, aby to bylo teda přesně. A byly i vinohrady. Měli jsme šedesát árů vinohradů.“
V Dunajovicích to nebylo pro Latýnovi úplně neznámé prostředí a vesnice je bez problémů přijala. Vždyť kromě Jaroslavovy sestry se tu setkali s několika starými známými z Hovoran a okolí. Velká část osídlenců v Dolních Dunajovicích pocházela právě z Hodonínska nebo blízkého Uherskohradišťska. A právě díky nim se v obci začaly pořádat hody, kterých se účastnil i Jaroslav. „No ba, byl jsem za stárka, v osmačtyřicátém roku. A měl jsem holku z Hovoran, Anežka Hrabalová se jmenovala. Bylo tam tenkrát tolik národa, to nebylo k hnutí. Taneční parket ještě asi nebyl udělaný, vybetonovaný, tenkrát ne. Ale tancovalo se tam pod májů. Já myslím, že jsem měl nejpěknější kroj hovoranský. To je krásný kroj. Su aj vyfocený s Jarů Pekaříkem, jak jsme šli. Škoda, že to není barevné, kdyby to bylo barevné, tak je to krásné, černobílé se to tak nevyjímá.“ Téměř po pětadvaceti letech pak Jaroslav znovu prožíval hody se svým synem Jaroslavem, který se jich na počátku sedmdesátých let účastnil celkem třikrát, jednou dokonce s bratrem Janem jako sklepníkem. Jaroslav se nestačil divit, jak se hody za necelé čtvrtstoletí proměnily. „Jak říkajú u stárek a to tancování, jak je to včilkaj před barákem, to za mě nebylo. To až potom Slávek, když dělal stárka. To muzikanti došli sem, tady bylo řízků nadělaných a Charvatčanka nám tu hrála. Já jsem si tenkrát nemohl dovolit co on. Že ta hostina mohla být, to bylo jeho zásluhú, dělal v tem masňáku, ježďal po jatkách, tak si aj teho masa sám dovezl sám. Víno jsme měli, to teda bylo, takže ta hostina mohla být.“ Dunajovice však nežily jenom hodovým veselím, nejrůznější akce a zábavy se tu pořádaly během celého roku. V Jaroslavově paměti tak utkvěly například dožínky, které se pořádaly na přelomu čtyřicátých a padesátých let nebo oslava vinobraní.
Odchodu do Dunajovic Jaroslav nikdy nelitoval. Ba naopak. „Já jsem byl tady velice šťastný, a su, přestože jsem zostal sám. Ale tady se mě strašně líbí, tady su já strašně spokojený. A kdyby všecko klapalo tak jak já bych si to přál, tak bych byl šťastný, šťastný člověk. Škoda že ta moja žena už nežije, ona tu byla taky spokojená.“
Jaroslav Latýn prožil v Dolních Dunajovicích takřka celý život, dlouhých šedesát šest let. Oženil se tady, narodili se mu tady dva synové, celý život tu také pracoval. Zemřel v únoru 2012 a je pochován vedle své manželky na místním hřbitově.
Na základě rozhovoru s Jaroslavem Latýnem z jara 2008 zpracoval Josef Šuba
