Dolní Dunajovice v roce 1936

21.10.2011 15:10

1. část

    O tom, jak mohly Dolní Dunajovice vypadat ve 20. a 30. letech 20. století, máme poměrně jasnou představu, kterou si lze vytvořit na základě dostupných německých pramenů. Nechci zde však předkládat strohý popis toho, co kde bylo za stavení, jak se jmenovaly ulice apod. Rozhodl jsem se celý článek pojmout jako putování po Dolních Dunajovicích, jakýsi cestopis, jak si jej mohl zapsat náhodný návštěvník či turista například v roce 1936. Celý text je poměrně dlouhý, proto jsem se rozhodl jej rozdělit minimálně do tři části. 

Prolog: Je léto roku 1936 a Vy kráčíte po kraji silnice vedoucí směrem na městečko Nikolsburg a pak dále až na Vídeň. Ačkoliv o tomto kraji zápisky českých spisovatelů z cest po vlasti nereferují příliš pochvalně, vydal jste se poznávat krásy zdejšího kraje. Upozornění na zanedbaný kraj s nepřátelským německým obyvatelstvem neberete už příliš vážně, rádi byste se přesvědčili na vlastní oči. Vašim cílem dnes byly Pollauer Berge, tedy kopce, kterým se česky říká Pálava. Odtud máte namířeno do nedalekých charvátských vesnic Guttenfeld, Neu Prerau a Fröllersdorf. Před chvílí jste však sešel dolů z Pálavy a po pravé straně od silnice vidíte kostelní věž a v dálce pak řadu bílých budov, což by podle Vašeho názoru zřejmě mohly být vinařské sklepy. Protože už je pozdní odpoledne, rozhodujete se, že tato obec se stane místem Vašeho dnešního odpočinku. Při pohledu na mapu zjišťujete, že se vesnice jmenuje Unter Tannowitz.

    Vydám se tedy doprava, směrem na Unter Tannowitz. O vsi toho příliš nevím, snad jen to, že tu žijí prakticky samí Němci a podle té řady vinných sklepů, která se rýsuje na horizontu, to vypadá, že vína zde bude určitě dost. Pokračuji tedy asi kilometrovou cestou směrem k samotné vesnici. Hodiny kostela ukazují těsně po čtvrté hodině. Pokračovat v cestě se mi už nechce, rád bych se však po vsi trochu porozhlédl. Jistě tady mají něco zajímavého. Německy mluvím, dle mého názoru obstojně, snad zdejší ani nepoznají, že nejsem jeden z nich. A pokud ano, doufám, že jim to příliš vadit nebude. Na samém okraji vesnice míjím firmu na zpracování dřeva, na vývěsním štítu stojí velkým písmem napsáno „Caesar.“ Kousek dál si hrají nějací chlapci, jednoho z nich se tedy rozhodnu oslovit. Jmenuje se Bruno Friedl, je mu asi dvanáct let a bydlí tady nedaleko, v ulici Bahnstraße (Rudé armády). Je potěšen, že mne tu může provést, když mu přidám ještě menší úplatek, podle jeho slov mi tu prý ukáže každý kout. Na začátek naší cesty po Unter Tannowitz se vydáváme k nedalekému hřbitovu. Zdejší hřbitov je poměrně malý, i když pro potřeby místních asi postačující. Je vidět, že Němci na svých zemřelých opravdu nešetří, majestátné rodinné hrobky a pomníky jsou názornou ukázkou, že místní lidé chovají ke svým zemřelým velkou úctu. Bruno mi ukazuje hrob jejich rodiny a já jen tak letmo pátrám, jestli zde nenajdu také nějaké české příjmení. Nespatřím však ani jedno.

    Ze hřbitova jdeme rovně, na ulici Grenzgasse (Lípová). Procházíme kolem nádherné, obrovské vily, a dostáváme se k budově staré školy. Tato jednopatrová, cihlová budova se prý už nepoužívá, neboť o kus dál stojí rozsáhlá budova nové školy, kterou navštěvuje také Bruno. Prý se tam za chvíli vydáme. Teď však procházíme vyšlapanou cestičkou za starou školu, která svou zadní částí sousedí s kostelem. Před kostelem se Bruno zdraví s farářem, který se jmenuje Johann Tomandl. Zdravíme se, ptá se, odkud sem přišel a radí mi, kde bych mohl nalézt na dnešní den nocleh. Jdeme si společně prohlédnout také interiér kostela. Zdejší kostel je asi 30 metrů dlouhý a 10 metrů široký. Loď je vydlážděna žlábkovanými dlaždicemi. Kromě hlavního oltáře zde jsou ještě čtyři kamenné. Na levé straně je to oltář zasvěcený Marii a oltář křížový, na pravé straně jsou oltáře zasvěceny Johannovi a Rochusovi. Součástí kostela je také čtrnáct nádherných obrazů Křížové cesty. Za kostelem mi pan farář ještě ukazuje pozůstatky starého hřbitova, který se zde dříve nacházel. Při morové epidemii na konci 17. století však museli být lidé pohřbíváni za obcí a tím také vznikl současný hřbitov. Jdeme se podívat ještě na budovu nejstarší školy. Jednopatrová budova, stojící v těsné blízkosti kostela sloužila svým účelům dlouho, dnes by v této budově bývalou školu už asi nikdo nepoznal. Před kostelem se loučím s panem farářem, který se odebírá na faru, stojící přímo naproti kostela. My s Brunem pokračujeme dále po ulici Herrenzeile (Kostelní).

    Procházíme kolem velkého domu s podloubím. To je prý stará radnice, která však dnes již svému účelu neslouží. Součástí radnice je prý také rozsáhlý starý obecní sklep. Ten se dnes však už také příliš nevyužívá. Bruno mne táhne ještě k jednomu místu. Před bývalou radnicí stojí kamenný pranýř, na kterém rozeznávám letopočet 1581. Prý se tu dříve přivazovali nepoctiví lidé a byly tak na očích všem, kteří odcházejí z kostela. Bruno dodává, že podle jeho otce by to někteří potřebovali i dnes, v čemž mu musím dát zapravdu. Procházíme dále ulicí Herrenzeile (Kostelní), kde stojí jedno stavení vedle druhého. Již z dálky jde vidět komín na konci ulice. Ptám se Bruna, co to je a zjišťuji, že se jedná o komín vápenky, kterou vlastní pan Hemmel. Prohlížím si z dálky obrovskou kruhovou pec i menší pec na vápno. Z objektu právě vychází muž, kterým je prý samotný pan Hemmel. Dávám se s ním chvíli do řeči. Je velmi potěšen, že v obci vidí turistu i jindy než o vinobraní a nadšeně se rozvypráví o svém podniku. V kulatých pecích se tu podle jeho slov vyrábí vysoce kvalitní vápno, které bylo dokonce oceněno zlatou medailí ve Vídni na světové výstavě. Po chvíli se loučíme a úzkou uličkou procházíme na Hauptstraße (Hlavní ulice).

Konec první části, pokračování příště...

- JŠ -