Poválečné Dolní Dunajovice a kronikářská práce Marie Damborské (2. část)

24.10.2010 17:58

 V úvodní části tohoto článku jsem se věnoval především hospodářské a politické situaci v poválečných Dolních Dunajovicích, tak jak ji zpracovala kronikářka Marie Damborská. Ve druhé části se pokusím podle jejích kronikářských záznamů ukázat, jak to bylo v Dolních Dunajovicích se službami pro občany a co všechno zde fungovalo, anebo nefungovalo.

 Důležitou součástí rozvoje každé obce v poválečných letech bylo fungující školství. Nejinak tomu bylo v Dolních Dunajovicích, kde se tehdy nacházely dvě školy. Národní škola, jejímž ředitelem byl Stanislav Zounek, měla šest tříd a působilo zde šest učitelů (Karel Bohuslav, Albína Bohuslavová, Věra Gintrová, Marie Štefánková, Miroslav Klíma, Marie Damborská a Jan Rampula). Ředitelem střední školy byl Miroslav Klíma, měla rovněž šest tříd a učilo zde sedm učitelů (Stanislav Zounek, Milan Jelínek, Oldřich Jeřábek, Karla Kunzová, Libuše Juříková a Božena Korotvičková). Obě školy fungovaly v jedné budově, která brzy po válce nebyla v příliš dobrém stavu, neboť jednou z prvních větších investic (300 000 Kčs) v obci, byla její oprava. Počet žáků na škole neustále vzrůstal. V roce 1945 navštěvovalo národní školu 32 žáků, o čtyři roky později to bylo již 208 žáků. Střední školu navštěvovali i žáci z okolních obcí. V roce 1945 se zde učilo 34 cizích žáků a 96 místních, o čtyři roky později to bylo již 62 cizích a 108 místních žáků této školy. Ne vždy to však měli učitelé se školní docházkou žáků jednoduché. „75% rodičů podporují snahy učitelů a starají se o děti na svoje poměry vzorně. Zbývajících 25% jsou rodiče nedbalí, škole nepřející a trpí touto nevědomostí zejména jejich nevychované děti.“

 Neméně důležité pro chod obce je i fungující zdravotnictví. V Dolních Dunajovicích působil lékař již od roku 1945. Prvním byl dr. Jan Fiala, po něm praxi převzal František Sečkář. Důležitou úlohu měla i poradna pro matky a kojence. Jednou za rok do obce také jezdil lékař, který konal pravidelné prohlídky, a děti byly očkovány proti tuberkulóze. Při vážnějších onemocněních byli pacienti dopravováni do nejbližší nemocnice, která byla ve Valticích. Pro léky se muselo do lékárny v Mikulově. Vliv na zdraví občanů měl samozřejmě i životní styl a základní hygiena. V tomto ohledu na tom Dolní Dunajovice nebyly příliš dobře. Špatná kvalita vody se negativně projevovala nejen na čistotě obydlí, ale i dětí a dospělých. Prát se muselo v dešťové vodě, což lidem na čistotě příliš nepřidalo. O úrovni osobní hygieny svědčí především tento kronikářský zápis: „Koupelny jsou o v obci tři a ty nefungují.“ Jak často a jak kvalitně se lidé myli si tak lze jistě dobře představit. Situace se v dohledné době však mohla zlepšit, v roce 1949 prý především ženy netrpělivě očekávaly zřízení veřejné prádelny a koupelny. Také s toaletami to nebylo příliš dobré: „Záchody jsou nejzanedbanější místo v domě a místy je jen nejprimitivnější opatření.“ Naopak jídelníček obyvatel Dolních Dunajovic byl v pořádku. „Hojnost zeleniny a ovoce zpestřuje moučná a masitá jídla. Selské statky mají dostatek drůbeže, vajec a mléka.“ Damborská však zmiňuje, že ne ve všech domácnostech panuje takový pořádek. Poukazuje zejména na fakt, že ze 100 dětí jich pravidelně neobědvá 45-55, ačkoliv matky jsou doma. „Vinu mají většinou matky samy a jen v úplně mizivém procentu je to nedostatek. Dívky vdávají se příliš mladé a pro rodinný život a hospodářství nepřipravené. Podle toho je pak celá domácnost.“

 Novým osídlencům bylo jistě zřejmé, že se v okolí Dolních Dunajovic nachází kvalitní a úrodná půda. O tom svědčí fakt, že zemědělské družstvo bylo založeno již v roce 1945. Jednalo se o strojní družstvo a podle Damborské bylo i první na jižní Moravě. Předsedou se stal Antonín Hladík, jehož zásluhou se 12. ledna 1946 v obci objevil první traktor, o měsíc později i pluhy. „23. března 1946 ponejprv zahučel traktor na dunajovicích,“ píše Damborská. Zemědělské techniky stále přibývalo a při pohledu do roku 1949 zjišťujeme, že družstvo má již čtyři traktory, pět mlátiček, šrotovníky, samovazače, lisy, nákladní automobily a chystá se také nákup vinařských fréz. Nejen technika však byla potřeba k zajištění vysoké úrovně zemědělství. V Dolních Dunajovicích byl podle údajů kronikářky nadpočet koní (167 kusů) a naopak málo bylo skotu (dojných krav bylo 245) a vepřů (707 kusů). Mnoho kusů však uhynulo při epidemii červenky a na obrnu, která řádila v letech 1946 a 1947. Zvířata, která zde zanechali Němci, prý byla nekvalitní a téměř veškerý skot vykazoval nízkou dojivost. Jejich majitelé se tato zvířata snažili nahrazovat kvalitními kusy, které pořizovali nejčastěji na trzích v Přerově, Prostějově a Uherském Hradišti. Pěstování ovocných stromů bylo tehdy v Dolních Dunajovicích na nízké úrovni, sady zde prý téměř nebyly. Situace se však měla velmi brzy změnit, kronikářka zmiňuje plány na výsadbu ovocných alejí podél cest. Téměř každý majitel pudy v obci se pak věnoval pěstování zeleniny, nejvíce se tehdy dařilo rajčatům a okurkám.

V obci se rozvíjel i spolkový a kulturní život. Byl založen Sokol, jehož hlavní činností se stal především fotbal. Od roku 1945 fungoval spolek dobrovolných hasičů, který měl 42 členů a od roku 1947 také motorovou stříkačku a ambulantní vůz. O kulturní vyžití se starala osvětová rada, která pořádala zájezdy umělců, přednášky či divadelní představení. Četbychtivým občanům byl již tehdy k dispozici knihovna, která disponovala 1200 svazky, které bylo možno si půjčit jedenkrát týdně od května do října. Zde však Damborská dodává: „Úroveň čtenářů není na výši. Podle statistiky žádají ženy z 80% jen plýtkou četbu románovou a muži z 90% detektivky. Jen jedinci sáhnou po četbě poučné, politicky výchovné nebo čistě odborné.“

 Náboženská situace v obci nebyla ani tehdy příliš složitá. Tři čtvrtiny obyvatel byli katolíci, obyvatelé rusínského původu byli pravoslavní a část obyvatel se hlásila k českobratrské církvi. Katolíci se pravidelně scházeli v kostele sv. Jiljí, který byl za 700 000 Kčs opraven. Restaurovány byly i vzácné sochy ze 17. století ano celý objekt se začal starat památkový ústav. Bohoslužby zde vedl farář Karel Sýkora. Fara byla již v poválečných letech ve stavu, který je velmi podobný dnešnímu: „Fara je starý sešlý dům, velmi zanedbaný, těžko obyvatelný.“ Věřící se účastnili velkého počtu církevních svátků, pořádalo se například Boží Tělo nebo Vzkříšení.

 Že první poválečná léta nebyla pro obyvatele Dolních Dunajovic vůbec jednoduchá, si lze představit i z toho, že se obci nevyhnuly hned tři přírodní pohromy. „Na jaře 1947 byla velká povodeň. Voda zaplavila mnoho sklepů a hasiči vyčerpávali vodu z mnohých stavení. A jakoby s tou jarní vodou všecka vláha země odplavala, nastalo tak velké sucho, že nebylo o podobném pamětníka. (…) Toho roku (1948 pozn. autora) bylo ale tolik chroustů, že ve městech byly pořádány brigády a posílány venkovu na pomoc. U nás sbíraly chrousty děti i dospělí, přijelo mnoho brigád, ale přesto celý kraj byl těžce postižen. Holé větve stromu rýsovaly se k nebi – a záplava chroustů napadla i vinice.“

- JŠ -

Poznámka: veškeré informace a citace pocházejí z obecní kroniky Dolních Dunajovic.