Poklad lakomce

03.08.2011 10:58

    V Dolních Dunajovicích prý v minulosti žili velmi bohatí a lakomí sedláci. O jejich lakotě si vyprávělo široké okolí. Sami prý třeba mohli umírat hlady, jen když se jejich malované truhlice utěšeně plnily.
    Jeden takový sedlák měl mnoho polí a luk, velkou zahradu a ještě větší vinici i výstavný dům, ale zvláště tvrdé srdce. I nejmenší penízek mnohokrát obrátil v dlani, než by jej vydal! Žádnému z prosebníků nepůjčil nikdy ani groš. I jeho nejstarší syn, když vyhořel, od něho odešel s nepořízenou a žil téměř jako žebrák. Teprve na přímluvu dolnodunajovického starosty mohl jít ke svému otci za pacholka. Jinak by jeho rodina snad zemřela hlady.
    Sedláka nejvíc hnětlo, že je už starý a že si své poklady nemůže vzít s sebou na onen svět. Vlastním dětem peníze rozdělit nechtěl. Když cítil, že brzy zemře. Vykopal v hliněné síni svého domku jámu a do té uložil truhlu se svými zlaťáky. Ani manželka nevěděla, kam. Krátce na to ho ranila mrtvice a zemřel.
    Život na statku šel dál. Vdova i její děti spolu žili v lásce a svornosti a ni je zvlášť nemrzelo, že jim otec nic neodkázal. Stejně ani nevěděli, jak byl bohatý.
    Jednou v létě o žních zůstala doma jedna ze svobodných dcer, aby pro rodinu a pro žence připravila oběd. Jak tak spěchala přes hliněnou síň naproti do komory, uviděla hromádku hlíny, kterou navršil krtek. Rychle se proto vrátila pro rýč. Hbitě jej zabořila do hlíny a chtěla krtka vyrýpnout ze země. Rýč však narazil na jakousi překážku a ozval se dutý zvuk. Děvče nemeškalo, odhrnulo hlínu a našlo pevnou truhlici z dubového dřeva. Hned ji napadlo, že to bude ta, do které si otec schovával své peníze. Už jí zvedalo ze všech sil nahoru, když tu někdo zaklepal na dveře.
    „Dále, je otevřeno!“, zvolalo děvče. Ale to nemělo. Truhlice se jí vysmekla z rukou a spadla do hluboké jámy, která se v síni utvořila. Když dopadla truhlice na dno, po jámě nezůstalo ani památky.
    Dívka zůstala stát jako opařená. Před ní nebyla ani hromádka hlíny od krtka, jen čerstvě umetená podlaha, jako by se jí ani nedotkla. Jen odkudsi zespodu uslyšela temný hlas:
    „Běda mně nešťastnému. Ještě dalších deset let budu muset čekat, než budu moci rozdělit všechno, co jsem pod zemí zanechal.“ Jistě to volal ze záhrobí ubohý sedlák – lakota, který určitě přišel do pekla.
    Každých deset let se bednička s pokladem objevovala a vždycky dal k jejímu vykopání podnět tajemný krtek. Ale žádnému nálezci se ji nepodařilo získat, protože vždycky promluvil. Vždy se ozvalo zaklepání na dveře a po něm vyzvání některého člena rodiny. A tak se až do dnešního dne podařilo ďáblovi – kdo jiný by klepal – nechat lakomcovu duši dalších deset let v pekelných mukách.

Zdroj: Richter, Václav: Lidská réva. Břeclav: Moraviapress, 1992. s. 58 - 59.