O počátcích kulturního života v Dolních Dunajovicích

17.08.2010 08:59

    Počátky českého kulturního a společenského života v Dolních Dunajovicích, lze vystopovat již v roce 1945. Prakticky ihned po osvobození nejjižnějších oblastí Moravy do těchto míst zamířili desítky Čechoslováků, z různých oblastí republiky, kteří zde hledali nové, lepší podmínky pro svůj život. Přesto, že doba byla těžká a první poválečné měsíce lidem příliš radosti nepřinášely, tak i v těchto časech lidé měli potřebu občas zapomenout na všední starosti a jen tak si s přáteli zazpívat, zatančit, jednoduše - pobavit se.

    Velmi brzy po příchodu prvních osídlenců z vnitrozemí začal být organizován i kulturní život v obci. Iniciátory prvních zábav a tancovaček pak nebyl nikdo jiný, než muži a ženy, kteří do Dolních Dunajovic přišli z obcí v okresech Uherské Hradiště, Hodonín či Hustopeče. Přicházeli většinou z regionů, kde to, jak se lidově říká, „žije“, kde se lidé rádi pobaví, kde dodržování tradic a lidových obyčejů je na denním pořádku a kde rádi zpívají a tančí téměř všichni - od malých dětí, až po seniory. Své zvyky a tradice si tak tito lidé přenesli i do Dunajovic. V novém prostředí se jim nejednou zastesklo po místech, kde se narodili a vyrůstali a tak se čas od času scházeli, aby si s přáteli, kteří přišli ze stejných končin, zazpívali známé písně a zavzpomínali na staré časy. Takové improvizované zábavy se pak konaly poměrně často, v letních měsících i několikrát za týden. Lidé se scházeli zejména ve dvou velkých hostincích, které v Dolních Dunajovicích tehdy fungovaly, v Praze a v Bílé růži. Paní Ludmila Kopřivová si na toto období dobře pamatuje: „Eště ten rok, jak jsem sem přišla, v tom červnu, tak v té Růži, tam byl takový betonový plac a hrávali tam na harmoniku a tam jsme chodili tančit. A do Prahy také, na dvůr, jak tam majů, a měli tam enom rozhlas, jako přes dráty muziku, gramofon a chodili jsme tam tancovat skoro každý den, aspoň třikrát za týden.“

    Ačkoliv do Dolních Dunajovic nepřicházeli jen lidé z těchto kulturně pestrých a bohatých regionů, snahám svých nových spoluobčanů se nebránili. Právě naopak. Na aktivity obyvatel ze Slovácka si velmi brzy zvykli a rádi je navštěvovali. A přesto, že na některé akce ze svého domova zvyklí nebyli (jednalo se především o akce typu dožínek či hodů), rychle je přijali za své a brali je jako nedílnou součást dění na vesnici. Dokladem toho může být i zápis v obecní kronice z roku 1949: „Ze svých krajů přinesli si usedlíci i zvyky, kroj a nářečí. Převládá Slovácko. Rok od roku přibývá lidových zvyklostí, takže obec má úplný ráz staré, zabydlené dědiny.“

    Akcí, která vždy měla a nadále také má nejvýraznější slovácký charakter, jsou místní krojované hody. Svým průběhem a organizací jsou hodům ve slováckých obcích velmi podobné. Poprvé se v Dolních Dunajovicích konaly již v srpnu roku 1946, tedy asi rok po osvobození a počátku nového osídlování obce. Brzy po osvobození se zformovaly také další akce, které jsou pevnou součástí kalendáře výročních obyčejů v mnoha slováckých obcích. Jednou z těchto akcí byl masopust, který se podle pamětníků poprvé konal v roce 1946 a byl po mnohá léta oblíbenou a očekávanou událostí v Dolních Dunajovicích. Popud k jeho pořádání vzešel také od občanů, kteří přišli ze Slovácka. Hlavním dnem masopustních oslav, bylo v poválečném období vždy úterý, kdy průvod masek obcházel vesnicí a večer následovalo pochovávání basy. Druhou významnou akcí pak byly letní dožínky. Obcí procházel průvod, jehož úkolem bylo předat dožínkový věnec starostovi. Paní Ludmila Kopřivová vzpomíná takto: „Ty dožínky sa ty první roky dělávaly, to sa vozil z teho obilí udělaný věnec, chasa a omašlený koně a vezli ten věnec ke starostovi, to tu bylo, to si pamatuju. Nějaký Lahoda tam co býval, tak byl starostú, tam k němu to vézli ten první rok hned.“

    Na závěr už lze jen konstatovat, že i přes prožité válečné útrapy se dunajovičtí chtěli a také uměli bavit. Bez některých akcí, jako jsou například hody, si dnes život v Dolních Dunajovicích snad ani nedokážeme představit. Jiné, mezi které patří třeba dožínky, zase dnes připomínají již jen zažloutlé fotografie a vzpomínky pamětníků. Je však jisté, že kulturní a společenský život v prvních poválečných letech byl rozmanitý, a také poměrně bohatý a právě tehdy byly vytvořeny podmínky pro to, aby některé z tehdy konaných akcí přežily až do současnosti.

- JŠ -