Don Quijote rozesmál dunajovický kinosál

19.02.2011 18:32

     V pátek, 5. ledna 2011, se v Dolních Dunajovicích představili herci z brněnského Divadla Klauniky, kteří zaplněnému sálu ukázali představení, jež bylo pro dunajovického diváka něčím zcela novým a nezvyklým. Don Quijote de la Ancha je velmi neobvyklým ztvárněním klasického španělského románu, jehož autorem je Miguel de Cervantes. Kniha pojednává o příbězích rytíře Dona Quijota, z nichž nejznámější je zřejmě jeho boj s větrnými mlýny.  Don Quijote de la Ancha, v adaptaci brněnské Klauniky, měl premiéru již v roce 1988 v Brně a od té doby má za sebou více než 3000 repríz nejen v celé České republice, ale dostal se do nejrůznějších států světa, odkud si přivezl množství divadelních ocenění.

    Předně je nutné říci, že kdo přišel na divadlo, odcházel zřejmě lehce zklamán. Tato klaunikyáda měla s původním Quijotem společného velmi málo. To se možná některým divákům, kteří očekávali klasickou divadelní hru tak, jak ji znají z představení místních ochotníku, nepodařilo úplně skousnout. Hra byla koncipována jako přednáška španělského profesora (v podání Zdeňka Mazáče), který měl diváky seznámit s ideály bludného rytířství. Diváci v sále tak byli stylizováni do studentů, posluchačů jakési fiktivní školní přednášky zmíněného pana profesora. Organizaci celé této přednášky měla na starosti profesorova asistentka Anča, vychovatelka na kominickém internátě ve Šlapanicích.

    Představitelům obou hlavních rolí šlo především o navození atmosféry improvizovaného představení, což se jim podařilo více než dokonale. Důležitou roli v této improvizaci pak hráli herci ve vedlejších rolích – obecenstvo. Zvěsti o tom, že do představení budou zapojeni také diváci, se v obci rozšířily velmi rychle, a tak možná nejeden příchozí, na kterého vyšlo místo v předních řadách, usedal na své sedadlo s přáním: „jen ať mě nevyberou.“ Strach, který byl zpočátku u některých vybraných diváků zjevný (slova ne, já ne, zazněla hned několikrát), byl herci poměrně brzy rozehnán a tak se na scéně vedle profesora a jeho asistentky objevili například chlapci ve službě Ježurka a Gelinka, princezna Martina, Karkulková a holky Jacksonovky, prezident Čerňous s první dámou, Šedohlávek s Roláčkovou, fotograf Afinka nebo princeznin druh Košila. Improvizovaný humor, založený na kontaktu s diváky a z obecenstva vybranými „herci,“ spolu s jistou škodolibostí (kdy nejeden divák jistě ocenil především to, že na jevišti nemusí stát zrovna on, ale právě ten, co seděl před ním) zapříčinil, že sál kina burácel smíchy téměř po celu dobu představení. To, že představení vlastně nemělo žádný děj, v tu chvíli prakticky nikomu nevadilo.

    Ohlasy po představení však atmosféře v kinosále příliš neodpovídaly. Někomu vadilo, že nešlo o klasické divadelní představení, jinému zase jasně čitelný rukopis Bolka Polívky, jiným se nezamlouvali hlavní představitelé. Podle mého názoru je však jisté, že ti, kdo se šli na Dona Quijote především pobavit, museli odcházet královsky spokojeni. Tuto funkci totiž představení jednoznačně splnilo. Ti ostatní si pak budou muset počkat na příště.

 

Ti, kteří na představení nebyli, si mohou udělat určitou představu z následujího videa, které pochází z představení v Hluku.