Dolní Dunajovice v roce 1936 - 3. část

05.11.2011 10:13

3. část

    Naše další kroky směřují na Kudlich plaz (součást dnešní ulice Rudé armády), kde procházíme kolem dalšího parku. Jeho dominantou je překrásný památník s umírajícím vojákem vytesaným z mramoru, který byl postaven na počest hrdinů z obce Unter Tannowitz padlých ve světové válce v letech 1914 – 1918. Procházíme malou brankou abych si mohl památník lépe prohlédnout. Je opravdu impozantní a dokazuje, že místní si svých padlých opravdu váží. Jen namátkou pročítám jména: Binder Anton, Dworschak Andreas, Handl Franz, Loho Franz, Wallisch Josef a další. Je jich tu opravdu mnoho. Za zamyšlení mě vytrhne až Bruno, který hrdě ukazuje na malý domek, stojící v blízkosti parku. Na první pohled obyčejné stavení mi nepřijde nikterak zajímavé, ale nedá mi to a ptám se tedy Bruna, co bych měl vidět. Bruno mne s tajemným výrazem ve tváři vede až před dům. Pak přichází s překvapivou informací. Dům číslo 321/2 je prý rodným domem Karla Rennera. Bruno se zvídavě ptá, jestli vím kdo to je. Jak bych nevěděl. Karl Renner je významným Rakouským politikem, který byl jednou z ústředních postav rakouské politiky po první světové válce. Stal se prvním kancléřem nástupnického státu Rakouska-Uherska a za Rakousko se účastnil i Saint-Germainských jednání. V politických kruzích je Renner aktivní i dnes, vrchol své kariéry už má však zřejmě za sebou. Že se narodil právě zde jsem však netušil. A to politickou situaci, obzvlášť v dnešní těžké době, pečlivě sleduji. Opět musím Bruna pochválit za zajímavou informaci, kterou si do svého cestovatelského deníku určitě zaznamenám.

    Pokračujeme dále směrem po ulici Hauptzeile (Poštovní), kde procházíme kolem krásných selských stavení. Malou uličkou pak přecházíme na ulici Hinterezeile (Zahradní) a na ni navazující Wagnergasse (pokračující Zahradní). Na obou ulicích stojí jedno stavení vedle druhého, uvědomuji si však, že ulice jsou téměř vylidněné. Ptám se na to Bruna a ten říká, že všichni pracují na poli nebo na vinicích. Je tam prý práce pořád. Zajímám se ještě, zda Bruno ví, kolik má obec Unter Tannowitz obyvatel. Bruna trochu znejistí a přemýšlí, prý o tom nedávno mluvili ve škole, nemůže si však vzpomenout. Po chvíli přemýšlení říká, že je to určitě přes dva a půl tisíce obyvatel, možná 2 700. Tento údaj mi pro představu stačí a dál Bruna již netrápím. Z Wagnergasse odbočíme na Kellergasse (Hlavní ulice, u pekárny) a již letmým pohledem se přesvědčuji, podle čeho dostala tato ulice své jméno. Stojí tu jeden vinný sklep vedle druhého. K mému velkému překvapení a neskrývané radosti se do jednoho z nich vydáváme.

    Patří Brunovu strýci Franzu Friedlovi, pokračujícím v rodinné tradici, založené již Brunovým pradědou, který vlastnil velkoobchod s vínem. Strýc Franz je právě uvnitř a já už se těším, že možná ochutnám trochu kvalitního vína z Unter Tannowitz. Bruno nás hned představuje a strýc je evidentně rád, že může ve svém království přivítat hosta. Hned mám v ruce pohárek místního Veltlínského zeleného, prý nejkvalitnější místní odrůdy, a strýc Franz se jako správný odborník dává do vyprávění o zdejším vinařství. Překvapující informací je především to, že Unter Tannowitz jsou největší vinařskou obcí v Československu, prý je zde vinnou révou osázeno více než 2500 měřic, což je opravdu dost (cca 500 ha). Prý se zde ponejvíce pěstuje Veltlín, Burgund, Sylván, Neuburg, Tramín, Ruland šedý, Rizlink rýnský a Frankovka. Vše prý té nejvyšší kvality, což po ochutnání Veltlínského mohu jen potvrdit. Unter Tannowitz prý vinařstvím doslova žijí, pořádají se zde slavnosti vína s burčákem a především hojně navštěvované vinné trhy s degustací vína, které každoročně navštěvují hosté z celé země. Dozvídám se také něco o samotném vinobraní, tedy sklizni hroznů. Hrozny se prý napěchují do moštovacích džberů, pak se vyprazdňují do velkých kádí a ty se nakládají na vozy a odvážejí do sklepů, kde se lisují v kamenných lisech. Ti vinaři, kteří kráčejí s dobou, a mezi které se strýc Franz hrdě hlásí, prý nově používají ruční lisy a lisovací stroje. Víno se pak ukládá do sudů a přechovává ve vinných sklepech. Tento Friedlův je prý malý, mají i několik větších, největší sklep v Unter Tannowitz však má prý Anton Loho se skladovacím prostorem přes 2700 hl, s betonovými sudy, které samy pojmou až 680 hl vína, a k tomu ještě sudy dřevěné v různých velikostech. Podle mínění ostatních je prý jedním z nejlepších vinařů v obci právě strýc Franz. V rodinné firmě si prý dveře podávají zástupy zákazníků, z nichž mnozí k nim pro víno jezdí až z Reichenbergu (Liberec), Aussigu (Ústí nad Labem), Karlsbadu (Karlovy Vary), Prahy, Brna, Troppau (Opava), Bratislavy, Vídně, Salzburgu, Innsbrucku atd. Firma prý získala řadu ocenění z tuzemských i zahraničních vinařských soutěží a ve sbírce svých úspěchů má dokonce i státní diplom za podporu pěstování vinné révy. Ve sklepích Friedlovy firmy se prý natáčel i film Koloběh vína. Po dalších pohárcích skvělého místního vína, přidává strýc ještě píseň, kterou o něm složili členové pěvecké akademie z Troppau, kteří tu byli v květnu na návštěvě: „Připijte si, připijte si! Ať žije Friedl! Jemu je zasvěcena tato píseň! Pánovi domu tato sklenice! In vino veritas.“ (volný překlad). Ačkoliv velmi nerad, musím se se strýcem Franzem rozloučit, protože po pár dalších sklenkách tohoto lahodného vína, bych už asi další procházku nezvládl. Loučíme se tedy a já slibuji, že pověst velkoobchodu s vínem Franz Friedl budu šířit kde budu moci.

    Na ulici Kellergasse (Hlavní ulice, u pekárny) ještě míjíme velkou budovu mlýna až se dostáváme na konec Unter Tannowitz, na ulici Feldgasse (Polní). Zde již moc stavení není, za to je z obou stran obklopena poli a vinicemi, kde je opravdu o poznání živěji než v obecních ulicích. Odpoledne už se pomalu chýlí ke svému konci a slunce již pomalu ale jistě směřuje za horizont kopců, které jak se dozvídám se jmenují Sonnberg, Altenberg, Fuchsenberg a další, na které už si ani nevzpomínám. Říkám Brunovi, že je pomalu čas na návrat do hostince, který bude mým dnešním nocležištěm a Bruno přikyvuje, že i on by měl být za chvíli doma. Prý ale máme čas ještě projít zbytek obce, už toho podle něj ani moc nezbývá. Procházím tedy dále ulicí Feldgasse (Polní) a dostáváme se po chvíli zpět do vsi. Míjíme opět řady domků a zahrádek až se krátkou uličkou dostáváme až na ulici Bratelsbrunner Straße (část Rudé armády), po které se podle Bruna musím zítra vydat, chci-li přes obec Bratelsbrunn (Březí) dojít až do chorvatské obce Gutenfeld (Dobré pole). Na konci ulice mi Bruno ukazuje velký zemědělský sklad, kde pracuje jeho matka.

    Vydáme se pak zpět a přicházíme k malému parku na Teuffenbach Platz (naproti restauraci Fontána). Jak mne na začátku naší cesty upozornil pan farář, nachází se zde pamětní deska s podobiznou drnholeckého pána Rudolfa z Teuffenbachu jako upomínka na osvobození obyvatel Unter Tannowitz od roboty. Krátkou ulicí Guergasse (Krátká) se dostáváme až k obecnímu rybníku. Bruno říká, že podle jeho babičky bylo v obci dříve rybníků mnohem více, dnes však zůstal jediný, Schwemmteichel. Slouží prý dnes kromě napájení zvířat i pro rybolov, což dokládají i dva rybáři, kteří sedí na břehu rybníka a zvědavě nás pozorují. Bruno mi pak slavnostně oznamuje, že mi ukáže poslední místo našeho dnešního putování, místní kino. Pak už prý budu znát Unter Tannowitz tak dokonale, jako kdybych tu žil. Budova německého lidového domu ještě doslova voní novotou, vždyť byla postavena teprve před šesti lety. Na tabuli u dveří se pak dále píše, že kino bylo otevřeno o rok později, přesně 1. října 1931. Za prosklenou vitrínou si nahlas pročítám jména filmů, které se tu hráli nebo hrají. Der Hund von Baskerville, Bruno hned dodává že to viděl a moc se mu film líbil, Glückskinder, další v Brunových očích skvělý film, Fridericus (Bruno hned dodává, že to byla nuda) a také Triumph des Willens, snímek na který upozorňuje největší plakát. To se prý Brunovi nelíbilo a v půlce odešel aby si s kamarády zahrál kopanou. Kino prý ale bylo naplněné k prasknutí, čemuž se v těchto končinách nelze vůbec divit. Já se však trochu divím, že Bruno viděl všechny filmy na plakátech a ten se hned usměje a říká, že má kino moc rád a pokud ho matka pustí, nevynechá jediný titul, který se tu objeví. Ptám se, jestli tu promítají i československé filmy a Bruno říká, že se tu párkrát nějaký objevil, vzpomíná třeba na Jánošíka, ale kino prý bylo vždy prázdné.

    Od kina se už pomalu vydáváme zpět k hostinci U památníku válce, kde dnes přenocuji a nastává tak čas se s Brunem rozloučit. Před hostincem mu ještě jednou mnohokrát děkuji za příjemnou a doslova vyčerpávající procházku po Unter Tannowitz. Poznal jsem, že tato obec je opravdu krásná a musím říct, že až mi zase nějaký přítel bude tvrdit, že vesnice na samém jihu Moravy jsou špinavé, zanedbané a nepřátelské, nebudu mu věřit. Bruno říká, že je rád, že mne mohl provázet a ještě jednou děkuje za kapesné, které jsem mu dal. Já mu také ještě jednou děkuji a vyjadřuji přání, že se snad nevidíme naposledy, protože minimálně kvůli zdejšímu výbornému víno, se do Unter Tannowitz zajisté brzy vrátím. Bruno už upaluje domů a já se pomalu vydávám do svého pokoje, abych ještě před ulehnutím do postele udělal zápis do svého cestovního deníku. Už se mi však zavírají oči tak to zřejmě nebudu moc přehánět, zítra mě přeci jen čeká ještě dlouhá cest. Na Unter Tannowitz však budu vzpomínat vždy jen v dobrém.

V Unter Tannowitz dne 19. července 1936

- JŠ -