Dolní Dunajovice v roce 1936 - 2. část

28.10.2011 17:47

2. část

    Ocitáme se přímo před nádherným, vzorně upraveným parkem. Od cesty jej dělí malý živý plot a množství teprve nedávno vysazených stromů. Všude kam se člověk podívá, rostou keříky, stromky nebo jsou tu vysazené květiny, tvořící obrazce. Park má dvě dominanty. Jednou z nich je kamenný kříž a tou druhou pak památník věnovaný významnému starostovi Johannu Hemmelovi, který má na památníku také svou podobiznu. Opravdu krásné místo je ten park v Unter Tannwitz. V těsné blízkosti přecházíme přes hřiště, na kterém hlouček dětí hraje některou ze svých her. Volají na Bruna, aby se k nim přidal, ten se však zatváří velmi důležitě a odpoví, že přeci musí provázet hosta.

    Pokračujeme dále po ulici Hauptstraße (Hlavní ulice) kde míjíme jeden ze tří místních hostinců, hostinec U bílé růže. Tady ale dnes nocovat nebudu, panem farářem mi byl totiž doporučen jiný hostinec, který stojí nedaleko. Naproti hostince U bílé růže stojí nová budova pošty a podle Brunových slov tam mají dokonce i telefon. Na Hauptstraße (Hlavní ulice) procházíme kolem krásného tanečního parketu, na kterém se konají veškeré místní letní slavnosti. Parket je vzorně upravený a dominuje mu hudební altánek. Jak už samotný název napovídá, ulice Hauptstraße (Hlavní ulice) je hlavní tepnou této malebné vesnice. Všechny instituce, které jsou pro fungování obce důležité, se nacházejí zde. Jen pár kroků od tanečního parketu stojí malá hasičská zbrojnice, která patří zdejším dobrovolným hasičům. Před zbrojnicí postává postarší pán, který se mi představuje jako Rudolf Ringler. Mám prý štěstí, že jsem narazil na odborníka. Pan Ringler je totiž již dvanáct let velitelem místních hasičů a hrdě prohlašuje, že navazuje na rodinnou tradici, neboť jeho otec vedl zdejší sbor v letech 1884 – 1917. Historie místních dobrovolných hasičů sahá podle pana Ringlera až do roku 1878 a za dva roky tu chystají velkou slávu, oslavu šedesátin hasičského sboru. V obci prý tehdy často řádily ničivé požáry a tak bylo nutné, aby se o jejich včasné uhašení starali hasiči přímo z obce. Společně s Brunem si prohlížíme hasičskou stříkačku, která je už sice mírně zastaralá, ale svůj účel prý plní výborně. Pan Ringler mi nabízí ještě prohlídku hasičského cvičiště, které je na jednom z polí nedaleko za obcí. Odpovídám, že snad někdy jindy a pomalu se vydáváme na další putování obcí. Ještě se však musíme podívat na krásný zelený prapor, pýchu zdejšího hasičstva. Poté se loučíme s Rudolfem Ringlerem a pokračujeme s Brunem dále.

    Nejdeme však příliš daleko, neboť se právě nacházíme v tom pomyslném centru obce. Téměř naproti hasičské zbrojnici stojí místní radnice, jejíž součástí je i spořitelna a policejní stanice, a která těsně sousedí s novou školou. Oproti ostatním domům jsou radnice i škola opravdu impozantními, téměř městskými budovami. Tento dojem ještě umocňuje řada zelených stromů, které se táhnou podél celé budovy. Jako bych se procházel po některé z rušnějších ulic mého domovského Brna. Velmi rád bych nahlédl také dovnitř budovy. Beru tedy za kliku, ale bohužel je zamčeno, přesně tak jak jsem očekával. Přeci jen je pozdní odpoledne a úřední hodiny již dávno skončily. Ptám se tedy alespoň Bruna, jestli je uvnitř radnice něco zajímavého. Chvíli se zamyslí a pak odpovídá, že snad jen ten stůl, jehož kamenná deska prý pamatuje ještě císaře Napoleona. Po této odpovědi mě uzamčené dveře radnice mrzí samozřejmě ještě více. Snažím se z Bruna vypáčit ještě další informace. Bruno dlouho vzpomíná, jak že to s tím Napoleonem vlastně bylo a nakonec v paměti vyloví zajímavou pověst. Napoleon prý kdysi se svými vojsky tábořil v okolí nedaleké vesničky Guldenfurth (dnešní Brod nad Dyjí). Když prý měl jednoho dne samotný císař svátek, sloužila se na jeho počest v táboře slavnostní mše. Kněz, který tenkrát mši sloužil, prý stál na kamenném stole, jehož deska se dnes nachází na radnici v Unter Tannowitz. Pochválil jsem Bruna za zajímavou historku, ale o její pravdivosti mám trochu pochybnosti.

    Procházíme právě kolem budovy školy, když se otevírají dveře, ve kterých se objeví starší podsaditý pán. Bruno se trochu zarazí a tiše šeptá, že oním mužem je Bruno Wiesner, hlavní školní ředitel. Právě uzamyká školní dveře, a když Bruna zpozoruje ptá se, kdo je ten pán, kterého doprovází. Bruno mě řediteli představí a pan Wiesner se hned usměje a říká, že má velkou radost, že se o  Unter Tannowitz zajímají turisté. Využiji tedy jeho laskavého přivítání a ptám se, jaká je situace v dunajovickém školství. Řediteli se doslova rozzáří oči, školství je prý dnes na úrovni, na jaké snad v celé historii nebylo. Vedle nás stojící budova školy byla založena za velké slávy roku 1884 a nedávno tak oslavila již 40 let své existence. Je to prý nejlepší a největší škola v celém okolí, a ředitel Wiesner hrdě dodává, že o tom svědčí především to, že školu navštěvují děti nejen z  Unter Tannowitz, ale také z nedalekých obcí Bergen (Perná), Ober Wisternitz (Horní Věstonice) a Muschau (Mušov). Školá má dnes rovných patnáct tříd, tolik dětí v obci prý do školy nikdy nechodilo. Pan Wisner mi pak z dálky ukazuje také v roce 1913 přistavěnou budovu měšťanské školy a velkou tělocvičnu. Bruno hned přikyvuje, že tělocvična je opravdu krásná a moderně vybavená a ihned dodává, že tělesná výchova je jeho nejoblíbenější školní předmět. Už se prý těší, až začne navštěvovat turnerskou tělocvičnu v nedalekém Nikolsburgu (Mikulov) a stane se tak řádným turnerem jako jeho otec a strýc. Ředitel Wiesner mne ještě upozorňuje na budovu na protější straně silnice. Přecházíme tedy silnice a ocitáme se před Tzv. Hirschovým domem, pojmenovaným podle lékaře Dr. Hirsche, který prý vlastní jako lázně už 300 let privilegium lázeňského práva. Zde se s panem ředitelem loučíme a pokračujeme dále ulicí Hauptstraße (Hlavní ulice).

    Na konci ulici pak přicházíme k místu mého dnešního noclehu, k hostinci U památníku válce. Než budeme pokračovat dále, musím si u zdejšího hostinského zamluvit pokoj. Vstoupíme tedy dovnitř, kde nás ihned hostinský spatří a vyptává se, jaké máme přání. Mé žádosti o pokoj na dnešní noc s radostí vyhovuje, což je pro mne velkým potěšením. Ačkoliv se v  Unter Tannowitz nacházejí tři hostince, spanek pod širým nebem by mi patrně nehrozil, přeci jen jsem rád, že budu ubytován v zařízení, které je podle místních tím nejlepším, co může Unter Tannowitz nabídnout. Pan  Aloisia Kurz, tak se hostinský jmenoval, mi po cestě do prvního patra, kde se nacházejí pokoje pro hosty, ještě přestavuje svůj podnik. Má prý celkem šest špičkových pokojů, nechybí ani kavárna a jako jediný hostinec v obci pořádá každou neděli koncert. S pokojem i cenou za něj jsem víc než spokojen a tak se prozatím s panem Kurzem loučím a s Brunem, který na mne čeká dole, se vydáváme na další putování po  Unter Tannowitz.

Konec druhé části, pokračování příště...

- JŠ -